Lehké opevnění vzor 36 (LO vz. 36)

lo vz. 36 u Čiháku v Orlických horách

Lehké objekty vz. 36 (LO vz. 36) měly poměrně jednoduchou konstrukci. Jednalo se vlastně o kulometná hnízda, která byla na rozdíl od polního provedení vybudována ze železobetonu, což jim sice dávalo větší odolnost proti nepřátelskému ostřelování (stěny měly odolat zbraním do ráže 7,5 cm), avšak zase je to limitovalo z hlediska směrů paleb daných jeho střílnami. Střílny směřovaly přímo k nepříteli a vnitřní prostor tvořila pouze jediná střelecká místnost. V terénu byly pevnůstky většinou umisťovány na svazích přivrácených k nepříteli, což jim sice zajišťovalo dobrý výhled a vedení dalekých paleb do předpolí, současně to však zvyšovalo možnost nepřátelského zaměření a zničení dělostřelectvem. Těchto objektů bylo na území ČSR postaveno celkem 864.

Typy LO vz. 36

Vnitřek každé pevnůstky tvořila pouze jedna střelecká místnost přístupná vchodem z týlové, od nepřítele odvrácené strany. Rozdíly mezi stavebními variantami byly dány různým počtem kulometných střílen a tloušťkou zdí. U typu A dosahovala tloušťka stropu a stěny se střílnami 50 cm, ostatní stěny měly tloušťku 20 cm. Typ B se lišil pouze sílou zdí (u typu B byla o 10 cm větší). Typ A i B byl dvoustřílnový. Třístřílnový objekt typu C byl stavěn ve stejné odolnosti jako typ B. Ke stavbě jednostřílnové pevnůstky typu E došlo pouze ve dvou případech a o variantách D a F údaje chybí, protože v terénu nebyly vůbec vybudovány. Betonáž se prováděla dle tehdejších norem – pevnost 200 kg/cm2 při použití 360 kg cementu na 1 m3 betonové směsi. Spotřeba materiálu se podle typu pohybovala mezi 6,5 – 9 t cementu a 0,8 – 1,8 t armovacího železa.

Vnitřní výbava a výzbroj

Vnitřní výbava byla velice jednoduchá. Velké střílny, tvarované pouze v betonu, byly zevnitř uzavíratelné 30 mm silnými ocelovými deskami. Vchod uzavíraly dvoukřídlové nebo posuvné plechové dveře. Velikost osádky se pohybovala od dvou do šesti mužů a byla dána počtem střílen. Výzbroj tvořily těžké kulomety vz. 24 nebo lehké kulomety vz. 26 které byly umístěny na dřevěných stolcích pod střílnami. Objekty na severní hranici měly někdy ve stropě otvor pro polní periskop. Naopak na jižní Moravě se do těchto objektů někdy umisťoval i granátový skluz. Obrovskou slabinou drtivé většiny těchto objektů byla absence ventilace, což znamenalo, že při střelbě by musela dvířka zůstávat otevřena (některé prameny předpokládají vybavení části objektů na jižní Moravě ručními či šlapacími „vrtulemi“).

Lehké opevnění vzor 37 (LO vz. 37)

Objekt lehkého opevnění vzor 37 typ A nedaleko pěchotního srubu K-S 4

Na rozdíl od málo účinných a osamocených objektů vz. 36 představovaly souvislé a několikanásobné linie LO vz. 37 velmi pokrokovou koncepci. Základní typ lehkého objektu vz. 37 se dvěma bočními střílnami je vlastně zmenšeninou těžkého opevnění, které se stavělo výhradně v liniích na principu vzájemné ochrany bočními palbami. Odolnost byla u objektů normálního provedení proti zásahu granátu ráže 10 cm, u zesíleného provedení proti zásahu 15 cm granátu. Prodloužená čelní stěna tvořila na koncích tzv. ucha, která chránila střílny proti nepřátelskému postřelování. Čelní, nepřítelem ohrožená stěna byla proti zásahům dělostřelectva chráněna vrstvou lomového kamene o síle 1 – 1,5 m a zemním záhozem. Zához byl stejně jako strop pevnůstky zatravněn. Síla čelní stěny byla dle odolnosti 80 a 100 cm, síla stropu 60 a 100 cm, síla týlové stěny 50 a 80 cm. Stěna se střílnou byla silná 60 nebo 80 cm, někdy výjimečně až 120 cm. Objekt je vybudován z kvalitního železobetonu. Odolnost objektu zvyšovalo to, že celý byl betonován najednou. Ocelolitinové střílny se do stěn objektu vkládaly již během betonáže. Stěny byly opatřeny kamuflážní omítkou a drátěná oka (prasečí ocásky) lemující po obvodu horní hranu objektu sloužila k uchycení drátů, na které se poté položilo přirozené maskování (větve, křoví, tráva...).

Typy a modifikace LO vz. 37

Objekty se stavěly v normálním či zesíleném provedení. Řopíky byly původně vyřešeny ve třech základních typech (A, B, C). Krátce po zahájení vytyčování v terénu se projevila potřeba dalších typů (D, E). Základní typy měly ještě několik variant (šikmý, lomený). Objekt typu A se vyskytoval nejčastěji, řešen je jako oboustranný se dvěma střeleckými místnostmi. Podle tvaru linie se stavěl v několika podvariantách podle úhlu svíraného osami střílen. Při stavbě tohoto objektu se spotřebovalo cca 4900 kg armování, a cca 76 m3 betonové směsi. V průměru přišla hrubá stavba bez výbavy a výzbroje na 55 000 Kčs. Objekt typu B disponoval také dvěma střílnami, avšak jedna byla pro čelní a druhá pro boční palbu. I zde se vyskytovalo několik podvariant daných tvarem linie. Typ C byl nejmenší a nejméně odolný. Jednalo se pouze o kulometné hnízdo s jednou střílnou. V porovnání s ostatními typy byl mnohem jednodušší. Vchod nebyl chráněn, chyběl zde periskop, ventilátor i granátový skluz. Strop objektu byl většinou tvořen pouze vlnitým plechem zakrytým zeminou. Typ D byl vlastně jednou polovinou typu A – byla to jedna střelecká místnost s jednou kulometnou střílnou. Používán byl např. v prudkých svazích, kde dva tyto objekty zastupovaly typ A. Cena hrubé stavby se pohybovala kolem 30 000 Kčs. Posledním byl typ E, který byl stejně jako typ C jen pro jeden kulomet, ale byl stavěn ve stejné odolnosti a se stejnou výbavou jako typy A, B, a D. Plánovány byly také objekty pro protitankový kanón. Typ F zrealizován nebyl, typ G a H se podařilo realizovat v jediném případě, poté byly projekty přepracovány a vznikl typ K, ten se však již v terénu vybudovat nepodařilo. Bojovou osádku oboustranných objektů tvořilo sedm mužů – velitel se zástupcem pozorovali periskopy situaci a řídili palbu, dva střelci obsluhovali kulomety. jejich dva pomocníci plnili pásy či zásobníky, spouštěli granáty a obsluhovali vchodovou střílnu. Spojka obsluhovala ventilátor, pečovala o zásobování a spojení. Osádka jednostranných objektů byly přiměřeně menší.

Vnitřní výbava a výzbroj

Na rozdíl od pevnůstek vz. 36 uzavírala na týlové stěně lomený vchod nejdříve mříž, chráněná vchodovou střílnou, dále pak dvířka ocelová. Mezi důležitou součást výbavy objektu patřil ventilátor na ruční pohon. Ventilátor během střelby udržoval uvnitř objektu přetlak, aby zplodiny střelby unikaly střílnou a výduchy ven. Nedostatkem ovšem byla absence protiplynových filtrů, v případě plynového útoku by osádky musely použít plynové masky. Ve stěnách pevnůstky byly zabudovány ocelolitinové střílny. Hlavní zbraní zde byl lehký kulomet vz. 26, méně často těžký kulomet vz. 37. Nouzově so mohla použít i puška vz. 24 . Pod každou střílnou byl umístěn střelecký stůl, který mimo jiné sloužil jako lapač nábojnic. Stropní deskou u střílny procházela trubka, ve které byl uložen zrcátkový periskop pro řízení směru palby. Pro ochranu blízkého okolí objektu sloužil tzv. granátový skluz. Jednalo se o litinovou trubku, kterou se ven pouštěly ruční granáty. K osvětlení vnitřku bunkru se používaly petrolejové lampy, svíčky nebo kapesní svítilny. Ve většině objektů bylo uloženo 5000 nábojů pro každý kulomet, po třech granátech na osobu, záložní dávka potravin na dva dny, vědro s pitnou vodou, zdravotnický materiál, a celá osobní výzbroj a výstroj členů osádky. Postupně se doplňovala další výbava – signální souprava nebo telefon či radiostanice, ženijní nářadí pro úpravu terénu, rohože na spaní, kamna. Zásoba munice měla dosáhnout 10 – 12 tisíc nábojů pro každý kulomet. Pro každý objekt byl plánován truhlík ručních granátů a 10 osvětlovacích raket.