Těžké opevnění (TO)

Nejpravděpodobnější prognózy o Německém útoku předpokládaly, že se nepřítel bude snažit rozdělit republiku – oddělit Čechy a Moravu od Slovenska. Úspěšné provedení tohoto manévru by znamenalo obklíčení většiny československé branné moci a možnost jejího zničení útoky ze všech stran. Právě proto byly objekty těžkého opevnění stavěny nejvíce v prostoru mezi Ostravou a Krkonošemi. Další objekty TO se nachází poblíž Bratislavy a Komárna (obrana proti Maďarsku) a po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se TO stavělo též na jižní Moravě. V jednotlivých úsecích linie těžkého opevnění se z důvodu utajení, ale také pro zjednodušení označování používaly zkratky (MO – Moravská Ostrava, OP – Opava, StM – Staré Město pod Sněžníkem, K – Králíky, R – Rokytnice v Orlických horách, N – Náchod, T – Trutnov, KrK-L – Krkonoše – Luční hora, KrK-K – Krkonoše – Kotel, Li-A – Liberec – Harrachov, Li-B – Liberec – Kořenov, Li-C – Liberec – Polubný, Li-G – Liberec – Mníšek, Li-H – Liberec – Chrastava, MJ – jižní Morava, DM – dolní Morava, B – Bratislava, Ko – Komárno). Každý objekt byl pak označen zkratkou úseku po níž následovalo písmeno „S“ – srub a po něm pořadové číslo objektu. Např. označení „K-S 5“ značilo pátý srub kralického úseku. Dále byly objekty označovány ještě krycími názvy (Zelený, U potoka, U vesnice, Lom, Březinka,...)

Izolované pěchotní sruby

Základní část linie těžkého opevnění představovaly izolované pěchotní sruby. Jsou to mohutné železobetonové stavby, jejichž kubatura se v závislosti na odolnosti, v níž byl objekt vybudován, pohybovala od 280 až do 2 400 m3 betonu. Sruby se stavěly v šesti stupních odolnosti – ve dvou arabských (1. a 2.) a ve čtyřech římských (I., II., III., IV. – pouze u tvrzí). Každý stupeň odolnosti se lišil tloušťkou stěn a stropů, ale i vnitřním zařízením a vybavením. Síla čelní stěny se pohybovala od 120 do 350 cm, stropu od 100 do 350 cm. Týlové stěny byly silné od 80 do 150 cm. Vnější rozměr půdorysu izolovaného pěchotního srubu vybudovaného v nejčastěji používaném II. st. odolnosti (kubatura cca 1 500 m3) činil zhruba 13 x 28 metrů. Celková výška objektu dosahovala takřka osmi metrů, avšak téměř polovina z ní byla pod úrovní terénu. Většina srubů byla dvoupodlažní, dolní patro bylo umístěno pod zemí, čímž se snížila výška objektu nad zemí. Toto řešení snižovalo pravděpodobnost možného zásahu nepřítelem a zároveň znemožňovalo podstřelení. Nejvíce ohroženou částí srubu byla čelní stěna. Tato stěna byla obložena až čtyřmetrovou vrstvou lomového kamene, která měla pohltit kinetickou energii dopadajících střel. Rovnanina byla spolu se stropem zasypána vrstvou zeminy a oseta travou. Pod střílnami hlavních zbraní se nacházely tzv. diamantové příkopy, což byly vybetonované příkopy široké 1 až 3 m a hluboké až 3 m, které zabraňovaly přístupu ke střílnám a jejich zaslepení zeminou vytrženou při ostřelování. Před leteckým útokem chránil střílny tzv. krakorec – prodloužená stropní deska. Ve stropnici srubu bylo zabetonováno několik pancéřových bojových stanovišť z vysoce kvalitní ocelolitiny o síle až 30 cm (hmotnost až 55 tun). Bojová stanoviště (zvony, kopule, věže) sloužily k pozorování, vedení paleb a k ochraně vlastního i sousedních objektů. Vstup do objektu chránila mříž, za níž se nacházela střílna k obraně vchodu. Pak se chodbička zalamovala a za rohem byly dvoje pancéřové utěsněné dveře (umístění hl. dveří za roh znemožňovalo jejich přímé ostřelování). Prostor mezi dveřmi vytvářel tzv. protiplynovou předsíň. Dveře vedly do spojovací chodby, která procházela celým horním (bojovým) patrem. Zde bylo umístěno stanoviště velitele, místnost pro telefonistu, a jedna nebo více střeleckých místností (kasemat), v nichž byla soustředěna palebná síla srubu. Do spojovací chodby také ústila pancéřová stanoviště. Zázemí pro osádku (až 50 mužů) se nacházelo v dolním (týlovém) patře, kam podle typu objektu vedly buď schody, nebo žebřík. Zde byly umístěny sklady potravin (zásoby na 14 dní) a munice, studna, umývárna, WC, kuchyňka, generátor el. energie, filtrovna vzduchu a místnost zemní telegrafie.

Technické vybavení srubů

Jednou z největších prostor dolního patra byla strojovna, ve které se nacházel dieselagregát na výrobu elektrického proudu (např. jednoválcový vznětový motor značky Slavia s generátorem el. energie). U agregátu se nacházela nádrž na chlazení. Horká voda byla využívána k ohřevu nasávaného vzduchu ve filtrovně. Poblíž strojovny se nacházel sklad pohonných hmot, kde bylo umístěno palivo na čtrnáct dní provozu. Filtrovna byla vybavena sadou protidýmových a protiprachových filtrů. Zařízení doplňuje ventilátor na elektrický, nouzově i na ruční pohon. Přefiltrovaný vzduch je potrubím rozváděn po celém objektu a uvnitř se tak udržuje stálý přetlak, který zabraňuje vniknutí bojových plynů do objektu střílnami. Každý srub měl svou vlastní studnu, z níž byla voda čerpána elektrickým čerpadlem do nádrží. Nouzově šlo čerpat vodu i ručně. Dále se v dolním patře nacházely splachovací záchody, mycí žlab a usazovací a vyhnívací čistička odpadních vod OMS. Spojení s ostatními objekty či tvrzemi zajišťoval telefon, v případě poškození v zemi vedených kabelů se požíval zemní telegraf fungující na principu šíření vysokonapěťových impulsů morseovky zeminou s dosahem 1500 m.

Výzbroj

Výzbroj srubu byla umístěna buď tzv. pod betonem – zbraně lafetovány ve střílnách umístěných v boční stěně objektu nebo tzv. pod pancířem – výzbroj umístěna v ocelovém palebném stanovišti, které bylo zabudováno do stropní desky (kopule, zvon či otočná věž).

Hlavní výzbroj srubů tvořily většinou těžké kulomety vz. 37 buď v samostatném provedení nebo jako dvojče a protitankové kanóny vz. 36. Těžký kulomet byl ráže 7,92 mm, pro účely opevnění byl vyráběn s masivní hlavní. Na každou hlaveň kulometu ve srubu se počítalo se zásobou až 79 200 nábojů. Kulomet byl upevněn v lafetě, byl vybaven záměrným dalekohledem, panoramatickou mapkou umožňující palbu i v noci, samozřejmostí byl odvod vystřílených nábojnic do diamantového příkopu a odtah zplodin střelby mimo objekt. Protitankový kanón Škoda vz. 36 byl většinou používán ve spojení s těžkým kulometem – tzv. zbraň L1. Kasematní kanón vz. 36 byl poloautomatická zbraň ráže 47 mm. Zbraň byla uchycena ve speciální střílně, takže hlaveň nevyčnívala vně objektu, čímž byla velice dobře chráněna proti poškození nepřítelem. Kanón obsluhovalo celkem 6 vojáků. Při rychlopalbě dosahovala zbraň kadence až 35 ran za minutu. Ve své době se jednalo o nejdokonalejší pevnostní protitankovou zbraň. Na vzdálenost 1000 m prostřelil pancíř o síle 50 mm. O jeho vysoké kvalitě vypovídá i fakt, že po 15. březnu 1939 převzala výrobu Wehrmacht a tyto kanony byly umisťovány na tzv. Atlantický val. Ve výzbroji norské armády byl používán až do devadesátých let. Pro postřelování členitého terénu měly sloužit minomety. V opevnění se počítalo s využitím 9 cm minometu vz. 38, ten byl umístěn v dolním patře objektu, měl konstantní náměr 45°, dostřel byl regulován změnou tlaku v hlavni v okamžik výstřelu. Vyvíjen byl také 5 cm minomet pro ochranu blízkého okolí objektu, který měl být umístěn do pancéřových zvonů.

K ochraně hlavních střílen a k ochraně okolí objektu byly využívány lehké kulomety vz. 26 v pomocných střílnách pod betonem nebo ve zvonu. Dále k ochraně okolí objektu a diamantových příkopů pod střílnami sloužily granátové skluzy. U každého skluzu byla pohotovostní dávka 25 ks v truhlíku, další dva truhlíky byly ve skladišti objektu. K obraně vchodu se ve vchodové střílně využívaly osobní zbraně osádky – pistole vz. 22 a vz. 24 ráže 9 mm a puška vz. 24 ráže 7,92 mm.